KŘESŤANSTVÍ   |    EVOLUCE   |    HISTORIE   |    PEKLO   |    ODKAZY   |    O NÁS

Datace založená na poločasu rozpadu

Dnes asi nejoblíbenější metoda pro určování stáří je založená na měření poločasu rozpadu radioaktivních prvků. Radioaktivita byla oficiálně objevena v roce 1896 francouzským chemikem Henri Becquerelem, teprve v roce 1937 však byly zkonstruovány spolehlivější spektrometry pro její měření.

Hlavní myšlenkou této metody je, že radioaktivní prvky jsou nestabilní a časem se rozpadají a přeměňují v jiné. Například uran se přeměňuje na olovo. Poločas rozpadu je poté časový údaj, za jak dlouho se přemění poloviční množství uranu na olovo. Tento poločas se udává jako konstanta, přestože existují důkazy, že se s časem mění a lze ho ovlivnit i změnou tlaku a teploty.

Velkým problémem všech datačních metod založených na měření poločasu rozpadu je skutečnost, že nevíme, kolik procent prvků se nacházelo v původní hornině v okamžiku vzniku. Všechny metody jsou také dosti nepřesné. Při měření stáří vulkanických hornin, které vznikly naprosto prokazatelně mezi lety 1949-1954 na novozélandském vulkánu Mount Ngauruhoe bylo naměřeno stáří od 270 tisíc do 3,5 milionu let [8]. Přesnost této metody lze demonstrovat na příkladu, kdy si stoupnete na domácí váhu. V jednom případě vám váha ukáže 5 kilo a když se zvážíte podruhé, tak bude váha ukazovat 5 tun. Takové měření tělesné váhy by se vám asi nelíbilo. Hlavně v okamžiku, kdy berete nějaký lék, kde množství doporučeného léku se odvíjí od vaší hmotnosti. V prvním případě pro váhu 5 kilogramů by lék asi nebyl příliš účinný, v druhém (5 tun) by vás množství léku asi spolehlivě zabilo.

Nepřesnost metod pro měření stáří hornin založených na poločasu rozpadu radioaktivních látek někteří vědci omlouvají tím, že byla použita chybná měřící metoda. Jaká je však ta správná a jaká by byla přesnější? Je snad 270 tisíc let přesnější než 3,5 milionu pro horninu starou třeba 60 let? Také uvádějí, že starší vulkanické horniny, ležící ve vrstvě pod novějšími, vykazují větší stáří, čímž dokazují, že tyto metody nedávají náhodná čísla. Toto tvrzení je stejné, jako když si vezmete vytahaný textilní metr a budete s ním měřit. Když prodáte někomu metr látky a jinému dva, tak ty dva budou určitě delší, ale to ještě neznamená, že je to správně. Další argument je, že pokud by se radioaktivní látky v minulosti rozpadaly rychleji, tak by vznikla vysoká radioaktivita a teplota nepříznivá pro život.

Nikdy jsem však neviděl studii, která by nějak přesněji spočítala, o kolik vyšší by byla ona teplota a radioaktivita. Taková studie by totiž musela být založená například na přesné znalosti poměru uranu a olova v prvotní zemské kůře. Pro toto zjištění bychom však potřebovali stroj času, jinak se vždy bude jednat pouze o spekulaci.

Většina seriózních vědců ví, že tato naprosto konkrétní část je vědeckými metodami nezjistitelná, jelikož nemůžete provádět vědecké pokusy u dějů, které se staly v minulosti. Bohužel věda je plná různých tvrzení a předpokladů, které nemají s vědou nic společného a jsou asi tak přesné, jako je věštění z křišťálové koule.


[8] Snelling, A., A.: The cause of anomalous potassium-argon ‘ages’ for recent andesite flows at Mt Ngauruhoe, New Zealand, and the implications for potassium-argon ‘dating’. in Proceedings of the Fourth ICC, pp. 503–525. Pittsburgh, USA, 1998.

<<< Stáří planety Země
Radiokarbonová metoda >>>

ZPĚT +