KŘESŤANSTVÍ   |    EVOLUCE   |    HISTORIE   |    PEKLO   |    ODKAZY   |    O NÁS

Zmrzačení křesťanské víry v průběhu dějin

Po ukřižování Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání vznikla v Jeruzalémě prvotní křesťanská církev, která plně stála na biblických základech a učení Ježíše Krista. Původně byla složena z Ježíšových učedníků, ale velice rychle se rozrostla do počtu několika tisíc věřících. Tato nově vzniklá církev byla pronásledovaná od vyznavačů židovského náboženství a její členové se z důvodu pronásledování rozprchly do okolních zemí, kde zakládali další křesťanské společenství. Naprostá většina zemí, kde tyto církve vznikaly, byla podřízená Římské říši. V Římské církvi vládl císař, který byl považován za boha. Původní křesťané římského císaře za boha nepovažovali, a proto byli Římem pronásledováni, mučeni a zabíjeni.

Na začátku čtvrtého století, za vlády císaře Konstantina I. (274-337 n.l.), zažila křesťanská církev v Římské říši poslední velké pronásledování. Nedlouho na to došlo k legalizaci křesťanství. V druhé polovině století došlo postupně k prohlášení křesťanství za státní náboženství a k zákazu pohanských kultů. Pro církev to ale nebylo vítězství, ale spíše pohroma. Křesťanství je v první řadě o osobním přijetí Krista a vnitřní změně. Stáváme se tak jeho „ovečkami“. Pokud ale dojde k nařízení, že každý bude jeho ovečkou, vlci, které křesťanství nezajímá, si zkrátka pořídí ovčí kožich. Masové nařizování křesťanství ho zbavuje jeho podstaty – osobního rozhodnutí pro Krista. Navíc je-li náboženství státní, znamená to i zásahy státu do jeho chodu. Křesťanství, které se začalo rodit ve čtvrtém století, není tedy totéž co původní biblické křesťanství, ale jakási směs křesťanských myšlenek a rétoriky, pohanství, okultismu a římského práva.

Císař Konstantin byl mimo jiné také veleknězem kultu uctívání boha slunce. Do křesťanství se tak dostává jako nový svátek neděle – den boha slance. Původně byl sedmý, židy uctívaný, den sobota. V češtině je to trochu oříšek, jelikož z tradice považujeme za sedmý den neděli. Anglické označení pro neděli "Sunday" – sun (slunce), day (den) je trefnější. Začali se také stavět chrámy pro uctívání nového boha. V těchto chrámech byli ustanoveni kněží a chrámy byly otočeny na východ, aby mohl být kněz v chrámu omyt ráno slunečními paprsky. Pro kněží byla časem ustanovena určitá hierarchie, kde hlavou byl císař, později pak papež (římský biskup). Když musel být věřícím každý, tak každý musel být pokřtěn. Začaly se tedy křtít děti. Křest tak ztratil pro věřící jeho původní význam. Velice rychle se tak z individuální křesťanské víry stalo naprosto neosobní křesťanské náboženství – katolická církev. Konstantin také za svého života dal na východě vystavět město Konstantinopol (dnešní Istanbul). Již v této době můžeme vysledovat vznik dvou církví – východní (katolická) a západní (pravoslavná). V roce 1054 se katolická a pravoslavná církev nadobro rozešly, když se její představitelé navzájem exkomunikovali (nevratně vyloučili z církve).

Někdy se to podává tak, jako by původní křesťanství zmizelo, a pak se zase vynořilo či bylo znovu objeveno v době reformace. Ve skutečnosti existovala paralelně ještě „skrytá“ církev, která na rozdíl od té státní, dál šířila biblické učení o znovuzrození. Jednalo se např. o skupiny lidí, kteří utekli do Alp a tam žili v zapomenutých údolích nebo na jiných místech. Písemné prameny z tak dávné doby nám už příliš neumožňují tuto skrytou církev sledovat.

Každopádně minimálně od 12. století máme zaznamenány snahy o reformu, ať už se jedná o Valda, Viklefa, Husa a řadu jim podobných. Jakmile lidé otevřeli Bibli (tj. pokud se nějak dostali k drahým, ručně opisovaným svitkům či knihám), bylo jim ihned jasné, že tu něco nesedí a bylo jasné, že původní křesťanská víra byla naprosto zdeformována.

Vedoucí katolické církve - papež: Středověký papež nebyl žádný starý pán, který by trávil spoustu času tím, že by se stýkal s politiky nebo navštěvoval věřící. Papežové měli velkou politickou moc, byli vládci nad určitým územím a mnozí z nich se věnovali třeba i válčení. Byli také o moc mladší než papežové současnosti, a tak nebylo nijak výjimečné, že měli ve Vatikánu svůj harém a měli mnoho nemanželských dětí. Z hlediska víry si s tím hlavu nelámali, konec konců takový Jan XII. připil dokonce Satanovi na zdraví u oltáře sv. Petra, navíc se nezastavil ani před vraždou. Nakonec se mu vymstily jeho poměry se ženami – zemřel rukou manžela, který jej našel v posteli se svou ženou.

Chování tohoto papeže nebylo nijak výjimečné. Kostnický koncil, který se zabýval mimo jiné také přestupky papeže Jana XXIII., vznesl proti této hlavě církve pět základních obvinění – jednalo se o pirátství, vraždy, sodomii, znásilnění a incest. Tyto obvinění byly Janu XXIII. dokázány, každopádně za ně dostal poměrně nízký trest - tři roky vězení, zatímco Hus, který žádal reformu církve, byl zaživa upálen. Smutné je, že po svém propuštění byl Jan XXIII. ustanoven kardinálem a tak mohl i nadále hlasovat o volbě papeže spolu s dalšími kardinály.

Zločiny a nepochopitelné jednání katolické církve nejsou však pouze nějakým „úletem“ středověku. Najdou se v každém době. Abychom si nedávali pouze příklady z dávné minulosti – v devatenáctém století (1861) vzniklo království Itálie. Reakce papeže? Papežská policie začala do davu, oslavujícího nového krále, okamžitě střílet. Lidé si odhlasovali nezávislou Itálii a papežova reakce byla krutá. Nechal popravit stovky Italů, kteří zastávali heretický názor o občanské vládě bez vlivu církve. Asi 8000 jich bylo uvězněných v papežských kobkách za neuvěřitelných podmínek.

Ve dvacátém století to byla právě katolická církev, která nejenže spolupracovala s nacisty v době, kdy ještě nebylo každému úplně jasné, co jsou zač, ale po skončení druhé světové války pomohl systém „vatikánských krysích stezek“ pašovat nacistické zločince do Jižní Ameriky.

Celibát: Papežové, kteří měli řadu milenek, nebyli ničím výjimečným. I dnešní sexuální aféry kněží nám ukazují na to, že celibát prosazovaný katolickou církví pořádně nefunguje. Nefungoval nikdy. Zatímco v Bibli je napsané, aby církevní autority měly jednu manželku a řádně vychované děti, prosadil se v průběhu staletí požadavek celibátu. Hlavní tlak na jeho ustanovení byl vyvíjen ve 12. a 13. století. Nebyl to ani tak zákaz sexu jako zákaz manželství. Kněží tak nemohli mít oficiálně rodiny, kterým by odkázali svůj majetek.

V praxi to pak vypadalo tak, že v roce 1490 bylo v Římě zaregistrováno 6 800 prostitutek. Obyvatelstva bylo asi 90 tisíc. Po léta bylo běžné říkat, že "Řím má více prostitutek nežli kterékoliv jiné město světa, protože má nejvíce celibátníků." Papež Sixtus IV. (1471-84) obrátil tuto skutečnost ve značný příjem, když počal vybírat daně z římských nevěstinců. Potom příjem ještě zvýšil tím, že vybíral daně z milenek, které si kněží drželi.

Konec konců během Kostnického koncilu bylo zapotřebí přivést 1 200 prostitutek, aby udržely biskupy a kardinály v dobré náladě! Nemluvě o tom, že během sjezdu církevních vůdců byly takové intriky, že kolem pěti set těl skončilo v nedalekém Kostnickém jezeře během oněch čtyř let "křesťanského" shromáždění!

Bible – skvělá věc na podpal: Reformaci určitě napomohl také vynález knihtisku. Po staletí neměli lidé Bibli k dispozici a ani katoličtí kněží se s touto knihou nesetkávali. Jakmile se začala znalost Bible šířit, lidem se otevíraly oči – stěžejní hesla reformace byla „jen víra“ a „jen Písmo.“

V 16. století došlo k velkému překládání Bible – vyšel např. Lutherův překlad do němčiny nebo několik překladů do angličtiny. Konec konců v této době vznikla i naše slavná Bible kralická. Zastavme se však u anglického překladu, který započal William Tyndale.

Tyndale přeložil Nový zákon a část Starého zákona do angličtiny, za „odměnu“ byl upálen. Z Tyndalova vydání se dodnes mnoho výtisků nedochovalo, protože většinu zničila inkvizice. Za jeho smrtí stojí s největší pravděpodobností sir Thomas More, oddaný následovník papeže a katolické církve, který nechal mučit a popravit mnohé Tyndalovy následovníky. Jan Pavel II. jmenoval na den reformace svatého Thomase More roku 2000 nebeským patronem státníků a politiků.

Katolictví si s Biblí dost lámalo hlavu – hlavní snahou katolické církve bylo zbavit se jí, byla jim opravdu nepohodlná, protože vedla lidi pryč z katolického lůna. Sami za sebe problém vyřešili jednoduše – řekli, že tradice má stejnou váhu jako Písmo a později se opravili a řekli, že tradice a církev mají váhu mnohem větší. Takto jednoduše se zbavili problému, že se sice ohánějí Kristem, ale hlásají pravý opak toho, co učí Bible.

Všechna hlavní biblická učení o spasení (opravě) člověka byla navíc odsouzena Tridentským koncilem – každý, kdo věří ve spasení vírou a podobné nauky, má být proklet.

Smrtelný zločin – víra v Krista spasitele: Katolická církev nejenže proklela ty, kdo věří v Krista spasitele, ale snažila se takové zločiny jako následování Krista nebo šíření Jeho slova potírat i praktickými způsoby. Má se za to, že pronásledování křesťanů římskými císaři během prvních tří století bylo mírné a humánní ve srovnání s tím, co následovalo. Je těžké získat údaje o tom, kolik lidí bylo popraveno katolickou církví za víru v Krista. Ve své „History of the Inquisition“ Canon Llorente, který byl sekretářem při Inkvizici v Madridu, 1790-92, a měl přístup ke všem archivům všech tribunálů, odhadoval, že v samotném Španělsku počet odsouzených překročil tři miliony, z toho 300 tisíc bylo upáleno na hranici. A to je jen jedna země. Inkvizice také nebyla jediným prostředkem vraždění. Nutno vzpomenout také na křižácké výpravy či běžné popravy a zabíjení (nejen) Kristových následovníků státní mocí, která byla ve spojení s katolickou církví.

Mnoho lidí mělo s výše uvedenými praktikami (a to jsme si jmenovali jenom pár) problém. Vkrádala se jim na mysl otázka – není trochu zvláštní, že lidé, kteří o sobě říkají, že jsou těmi, kdo reprezentují Krista na zemi, podle Jeho slov nežijí? Jak je navíc možné, že jak mohou, tak Jeho slova pálí, zabíjejí ty, kdo je šíří a proklínají a popravují ty, kdo jim věří?

A tak je napadala ohromující myšlenka – ti lidé asi nemají s Kristem nic společného! To je vedlo k tomu, že nakonec katolickou církev opouštěli a snažili se žít v rámci jiné skupiny věřících podle Bible. Tak vznikla reformace.

(K tomuto tématu můžeme doporučit např. tyto materiály Dave Hunt: Žena jedoucí na šelmě - kniha či video, Peter de Rosa: Temné papežství, Nigel Cawthorne: Sex a lásky papežů nebo něco soudobějšího Mark Aarons a John Loftus: Unholy Trinity: The Vatican, the Nazis and the Swiss Banks)

<<< Od křesťanství k prázdné pobožnosti a zpátky
Reformace >>>

ZPĚT +