KŘESŤANSTVÍ   |    EVOLUCE   |    HISTORIE   |    PEKLO   |    ODKAZY   |    O NÁS

Reformace

Oficiální reformace se datuje do 16. století a začíná Martinem Lutherem. Dalšími dvěma důležitými představiteli reformního hnutí jsou Zwingli a Kalvín. Řekli jsme si, že významné zaznamenané reformní snahy tu byly již minimálně od 12. století, ale ona reformace s velkým „R“ dosáhla několika nevídaných úspěchů. Jejím představitelům se podařilo, že je nejenom nikdo nepopravil, ale měli i silnou politickou podporu. Opravdu se oddělili od Říma a založili masové hnutí. Měli také podporu v nově zaváděném knihtisku. To všechno jim dost nahrálo a umožnilo to šířit reformaci „ve velkém“.

Bylo by ale mylné představovat si reformaci jako pouhé duchovní obrození. Protestanti rádi používají termín „probuzení“, čímž myslí, že se v nějaké oblasti začala kázat ona dobrá zpráva evangelia (o opravě člověka) a lidé na to reagovali ve velkém, takže to změnilo jejich životy a dotklo se to v zaznamenatelném měřítku i širší společnosti. Část reformace byla opravdu takovým duchovním obrozením, jenomže je tu také významná politická stránka celého tohoto hnutí.

Připomeňme si, že to bylo zestátnění církve ve 4. století, které se změnilo v opravdovou pohromu – každý měl být křesťanem. Jenomže nešlo zařídit, aby každý křesťanem být chtěl, a tak začalo vznikat jakési prázdné náboženství, které přijalo z křesťanství jen určité prvky a smísilo je s mnoha dalšími pohanskými tradicemi. Něco podobného postihlo ale i reformaci.

Státní náboženství: Víme, že středověká království byla propojená s katolictvím. Bylo tomu tak však i mnohem dále v minulosti, ve všech možných kulturách. Panovník byl často hlavou nějakého kultu. Náboženství podporovalo panovníka, panovník náboženství a obojí spolu šlo tak nějak ruku v ruce. Ať už to bylo v římské říši nebo třeba v Egyptě či starověkém Babylóně. Naše kultura a hlavně naše vláda má s náboženstvím pramálo společného, a tak je těžké si to pro nás představit. Je ale otázkou, jestli lze vůbec ve starověku a středověku najít v okolních civilizacích nějakou kulturu, kde státní moc nebyla nijak spojena s náboženstvím či nějakou ideologií.

Politická podpora reformace: Reformace samozřejmě měla svou duchovní stránku. Reformátoři jednak viděli zkaženost tehdejší církve a těch, kteří se označovali za Kristovy zástupce na zemi, a pak také konfrontovali katolické učení s Biblí a zjišťovali, že mezi katolickou praxí a tím, co hlásá Bible je nebetyčný rozdíl. Hlavně znovu nalezli to ztracené, ale naprosto zásadní učení o tom, že s Bohem lze mít vztah a že Bůh chce člověka nadpřirozeným zásahem vnitřně změnit.

Ze začátku měli reformátoři snahu napravit stávající církev, ale jak naráželi na krutý odpor, velmi rychle vystřízlivěli. Snad každý z velkých reformátorů nakonec prohlásil, že je papež antikrist a od této své původní snahy upustil.

Reformace jako masové hnutí začala v 16. století. Luther údajně přibil svůj protest proti odpustkům na dveře wittenbergského chrámu dne 31.10.1517, a tak je poslední říjnový den dnes slaven jako den reformace. Trvalo však ještě několik let, než katolickou církev plně opustil.

Lutherovi, Kalvínovi a ostatním reformátorům nahrála doba – v té době nebyla ještě státní moc centralizovaná a Německo bylo rozděleno na různá knížectví, ve Švýcarsku existovaly městské státy. Tyto instituce reformátory podpořily často jen proto, že považovaly za politicky výhodné oddělit se od katolického vlivu. A tato masivní politická podpora umožnila počátek reformace coby hnutí.

Protestantská území: V této době se tedy začala formovat protestantská města nebo knížectví. V Německu platilo pravidlo – čí kraj, toho víra. Byl-li pán určitého kraje protestant, prosazoval protestanství na svém území. Město Ženeva, kde působil Kalvín, se také prohlásilo za protestantské město.

A právě to je svým způsobem kámen úrazu. Jen si představte situaci, že někdo vyhlásí, že odteď bude každý protestant. Je to asi dost podobné tomu, když každý měl být věrný komunistické straně. Kalvín měl sice Bibli v malíčku, ale když tak jednal se svými ovečkami, jejichž náboženské znalosti často spočívaly v tom, že uměli říct „Otčenáš“ v latině a ani nevěděli, co to znamená. To byla Kalvínova kongregace, jejíž členové dostali z určitého politického důvodu nálepku „protestant“.

Z Ženevy se stalo protestantské město, a tak bylo potřeba, aby se opustily určité katolické praktiky a zavedl se nový řád. Samozřejmě byl spjat s náboženstvím. Kalvín byl původem právník, a tak mohl v této věci pomoci. Dost se zamýšlel nad tím, jak by měla vypadat taková obec fungující podle biblických principů. Ale to neznamená, že měl v této záležitosti volnou ruku. Na jednu stranu mohl zasahovat do tvorby zákonů v Ženevě, na druhou stranu politické vedení města mělo svou představu o tom, jak budou fungovat určité záležitosti v církvi.

Horko těžko se tedy rodila území, kde platil právní řád, který nebyl katolický, ale nelze si tato protestantská území představovat jako nějaké kolébky duchovního probuzení. Naopak se stávalo, že z protestantského lůna vzešly radikálnější skupiny věřících, třeba první baptisté a nebylo nic výjimečného na tom, že byli pronásledováni ze strany protestantských autorit.

Rozdělení Evropy: V Evropě byly dva hlavní proudy protestantismu – luteránství, které zasáhlo Německo a severní země a kalvinismus, který se šířil např. ve Švýcarsku a ve Francii. Podstatná část Evropy ale byla samozřejmě katolická, ať už se jednalo o jižní království, Rakousko, Španělsko apod.

Hlavní dva protestantské směry se nedokázaly sjednotit, protože měly oba trochu odlišné pohledy na některá složitější biblická učení.

Tolerance protestantů: Zatímco v Evropě se rozvíjela reformace, u nás byl tento proces utnutý událostmi kolem Bílé hory. Během dvacátých let došlo k velké emigraci protestantů a situaci v našich zemích zklidnil až Toleranční patent z roku 1781. Podobně třeba ve Francii byla roku 1598 přidělena místním protestantům, hugenotům, určitá práva, ale tento edikt nantský byl ani ne o sto let později (r. 1685) zrušen a i zde následovala emigrace. Země, které protestanty přijímaly, byly zejména Prusko (Německo), Holandsko a Anglie, ve které se ve třicátých letech 16. století utvořila anglikánská církev, jejíž hlavou byl panovník. Ta byla sice velmi podobná katolické církvi, ale Anglie se tak přece jen trochu oddělila od vlivu Říma, čemuž jistě napomáhalo i to, že to je ostrov. Byla zde určitá tolerance i jiných protestantských skupin, ale někteří emigranti z Holandska a Anglie přece jen toužili po větší svobodě a nakonec byla pro mnohé z nich konečným řešením Amerika.

Probuzení v Evropě: Samozřejmě že i v průběhu reformace docházelo k opravdovým probuzením. Velkou zásluhu na tom měl vynález knihtisku v 15. století, kdy došlo i k pádu Konstantinopole a do Evropy se dostaly přesnější svitky s biblickými texty, i díky nim se v šestnáctém století Bible překládala „jak o život“ a jak již bylo uvedeno, některé překladatele a šiřitele Písma to opravdu život stálo.

Protestantismus očividně nemá žádný svůj Řím, a tak se štěpil a štěpil na různé další denominace a odnože. Každá z nich měla a má samozřejmě trochu jiný pohled na některá biblická učení. Ale hlavním důvodem tohoto štěpení není pouze hádání se o slovíčka, ale zkrátka se nezorganizovala jedna velká církev.

U nás není asi třeba připomínat Jednotu bratrskou. Ve Švýcarsku pak je významný vznik anabaptistického hnutí. V pozdějších stoletích lze zmínit pokračovatele Jednoty známé spíš coby Moravské bratry, kteří se soustředili v Německém Ochranově (Herrnhutu, cca 40 km severozápadně od Liberce) na panství hraběte Zinzendorfa v 18. století. V Anglii bylo z pozdějších hnutí významné působení Johna Wesleyho a jeho bratra Charlese, kteří byli Zinzendorfovými současníky a dali vznik metodistickému hnutí. Tyto směry nás již přibližují ke konci 18. století a s tím i k době, která je vůči protestantům tolerantnější.

Pokud se podíváme na dnešní protestantské církve, může být těžké se v nich vyznat, ale stěžejní je stále otázka, jak se staví k nejdůležitějšímu učení Bible – k učení o znovuzrození, to je ta námi již popsaná oprava člověka. (Termínů pro to existuje řada – být spasen, obrátit se, přijmout Krista, rozhodnout se pro Boha atd. Některé ty termíny vycházejí z Bible, jiné se zkrátka ustálily v církvi.) Každý, kdo znovuzrození prožil a ujistil se tak o Boží existenci, má na základě Bible i své zkušenosti za to, že bez téhle základní skutečnosti nemůže nikdo nazývat sám sebe křesťanem. A tohle je tedy hlavní dělítko i protestantských církví.

Vesměs se dá říct, že církve, které vznikly s politickou podporou v době reformace, se šířily z politických důvodů, a i když jejich představitelé znovuzrození znali a prožili, nedokázali nikdy zajistit, aby to prožil každý, kdo se do těchto církví (zpočátku nedobrovolně, později nějakou tradicí) dostal. Ve světě to budou církve jako lutheránská, kalvinistická (presbyteriáni), anglikánská u nás vznikly spíše z politických pohnutek církev husitská nebo některé církve s přídomkem evangelikální.

Ty církve, které se šířily tak nějak neoficiálně, se rozrůstaly spíše z onoho vnitřního impulzu, že se lidé nadchli prožitkem znovuzrození a chtěli ho šířit dál. Většinou jsou to menší denominace, které i když mají každá jiný název, tak se shodnou na tom, že podstatou křesťanství je znovuzrození. Na některá učení v Bibli mají třeba trochu odlišný názor, ale nejsou to jiná náboženství. Ve světě patří k tě největším představitelům tohoto směru baptisté nebo letničně-charismatické hnutí. V Čechách Jednota bratrská nebo církev česko-bratrská, Apoštolská církev nebo různé samostatné křesťanské sbory. Někteří mají za to, že je nedostatek jednoty či organizovanosti protestanství nějakou překážkou, ale jiní to berou tak, že je to prostě takové rodinné. Na tom základním se shodneme a každý si najde církev – sbor, který mu více vyhovuje. Tak jako se většina žen shodne na tom, že jejich partner má být muž, a to jak je chytrý nebo bohatý, to už jsou pak detaily. Ovšem pokud si nějaký muž chce vzít za partnera muže, kozu nebo mrtvolu, tak to už je trochu jiná kapitola.

Z pohledu znovuzrozeného křesťana spadá pak katolická církev a bohužel i některé tradiční protestantské směry právě do oblasti mrtvol, a to bez urážky. Duchovně je mezi znovuzrozeným a neznovuzrozeným člověkem právě takový rozdíl jako mezi živým člověkem a mrtvolou.

<<< Zmrzačení křesťanské víry v průběhu dějin
Sekularizace >>>

ZPĚT +