KŘESŤANSTVÍ   |    EVOLUCE   |    HISTORIE   |    PEKLO   |    ODKAZY   |    O NÁS

Můj příběh - Markéta Chaloupková

Osobně pocházím z ateistické rodiny. Když mi bylo dvanáct let, tak jsem začala přemýšlet nejen o smyslu života ale i o Bohu. Přečetla jsem pár knížek s duchovní tématikou a dokonce se i modlila modlitby, které jsem jako malá slýchala od své prababičky. Krátce po třináctých narozeninách jsem pak našla doma Lukášovo evangelium.

Byla to pro mě dost konfrontující četba - standard, který Ježíš nabízel, převyšoval mé možnosti, udivoval mě a budil ve mně touhu po takovém životě. Mnohokrát jsem se pokoušela změnit, ale nikdy jsem se moc daleko nedostala. Byla jsem se sebou nespokojená a bojovala se strachem. V červnu 1991 vstoupil Bůh do mého života. Na konci oné brožury s evangeliem, bylo prostým způsobem vysvětleno to, že nás hřích odděluje od Boha, jak tuto propast nedokážeme sami překlenout, to, že sám Bůh ji překlenul v Ježíši Kristu a nabízí nám odpuštění, věčný život a změnu i zde na zemi a celkový smysl pozemského života. Uvěřila jsem tomu a vyznala toto vše v modlitbě. V daný okamžik jsem nic zvláštního neprožila, ale ona pravda, že budu žít na věky s Bohem, byla osvobozující. Vždycky jsem měla strach ze smrti a nedokázala jsem se s konečností svého života smířit. Po pár dnech jsem si uvědomila, že tento strach z mého života opravdu odešel - bylo to, jako by se rozsvítilo světlo. Můj život se začal postupně měnit - věci, které mě předtím trápily, začaly mizet bez nějaké větší snahy. Bůh změnil můj život a dal mi opravdové naplnění. Po něčem takovém jsem vždy toužila. Asi rok poté, jsem se dostala do skutečné křesťanské církve a byla jsem tam pokřtěná.

Kontakt s dalšími křesťany a biblická vyučování byla zdrojem mého dalšího duchovního růstu. Mé okolí se o dospívání často vyjadřovalo tak, že jsem se bála, že ze mne jakási vnější síla, udělá něco, co nechci být a zmocní se mého života a mé nově nalezené víry. Nic takového se ale nestalo a já jsem zjistila, že síly, které by mi vytrhly život až takto z rukou, neexistují. Možná později přišly situace, které mě zkoušely až na hranici mých možností, ale výraznější krok směrem od víry jsem neudělala a hledala jsem Boha i v následujících letech. Během dospívání jsem se zabývala zejména Biblí, a to do takové míry, že jsem ani nepřemýšlela o tom, co bych měla dělat v budoucnosti. Měla jsem za to, že mi to Bůh nějak ukáže. S čerstvým maturitním vysvědčením a zcela bez plánů a představ, co bych chtěla dělat, jsem vstoupila do světa dospělých.

Následně jsem odjela na pár měsíců do Anglie. Po návratu (byl rok 1997) mi angličtina otevřela řadu možností - učit, překládat knížky a další texty. Tehdy ještě byla doba taková, že znalost jazyka byla méně běžná a více ceněná než dnes. Proto jsem ani nedocenila možnost vzdělání a nedokončila jsem vysokou školu - překládala jsem pro různé firmy a postupně jsem vystřídala několik asistentských, překladatelských pozic. Bůh mi moc neukazoval, co po mně chce, až na určité výjimky. Jednou z nich bylo nutkání vzít jednu práci, která mě nakonec zavedla pryč z rodného města. Kvůli této situaci jsem bydlela krátce u maminčiny bezdětné kamarádky a po její smrti jsem zdědila její byt. Krátce předtím jsem se odřekla větší finanční částky, kterou mi nebyl kdosi z církve schopný zaplatit za překlady a dohodla se, že namísto toho si náš sbor vybere za ty peníze knížky - následně jsem podědila vlastní bydlení a poznala jsem, že Bůh je opravdu schopen se o mě postarat. Jinak jsem ale už příliš neočekávala, že mi Bůh něco ukáže. Spíš jsem zjistila, že když se podle nejlepšího vědomí a svědomí rozhodnu a svěřím mu svou budoucnost, tak On si to použije.

Má rozhodnutí, i chyby skládal do určité skládačky, která s odstupem často začala dávat smysl. I tak jsem ale občas litovala, že jsem si nedělala v životě trochu více plánů. Částečně i proto, že jsem doufala, že budu mít brzy rodinu a kariéra pro mě nebyla prioritou.

Po třicítce jsem začala znovu studovat vysokou školu. Studovala jsem humanitní vědy, jejichž součástí byly i církevní dějiny a já se tak mohla podívat na věci z trochu jiné strany.

V pětatřiceti už jsem začala pozbývat naděje, že by ještě někdy vyslyšel mou modlitbu za manžela. Dokonce jsme usoudila, že v Čechách už asi žádný svobodný křesťan není a odjela jsem do Anglie. Partnera jsem tam nenašla, ale na staré římské cestě jsem se setkala s Bohem. V církvích, do kterých jsem tam chodila, jsem prožila povzbuzení k tomu, abych opravdu ve víře spočinula v Bohu. Nějakou dobu jsem nemohla v Anglii nalézt práci a i když jsem se za to modlila, měla jsem strach, že se můj pobyt změní ve fiasko. Jakmile jsem se ale upevnila v tom, že Bůh se o naše potřeby opravdu postará, začala jsem se radovat ještě před tím, než jsem práci našla. Během týdne jsem měla nové zaměstnání. Řekla jsem si, že bych se měla podobným způsobem modlit i za manželství. V minulosti jsem se v této oblasti snažila Bohu věřit, ale mnohdy jsem byla spíš malomyslná a stěžovala si.

Nelíbilo se mi, že někdo například uvěřil v pětadvaceti a za dva roky měl partnera. Trochu jsem doufala, že když jsem přišla k Bohu tak v raném věku, vzpomene si na mě dřív a možná i přednostně. Nicméně tak se nestalo - až v mých pětatřiceti jsem na té staré cestě, kterou kdysi vybudovali římští vojáci, přijala Boží zaslíbení: Můj čas na manželství je teď. Do roka budu vdaná. Psal se červenec 2013. Jediný problém byl, že ještě koncem ledna následujícího roku, jsem byla stále sama. Nepochybovala jsem až tak o Bohu ale spíše o své schopnosti slyšet Jeho hlas. Byl to opravdu Bůh? Nebo jsem si pokusila něco namluvit? S manželem jsem se nakonec seznámila 18. února, a protože jsme oba cítili, že není na co čekat, svatba byla 21. června 2014.

Boží zaslíbení se naplnilo. A o den později uplynulo rovných dvacet tři let od chvíle, kdy jsem odevzdala svůj život Bohu. Bůh vyplnil další velké přání mého srdce a spojil mě s mužem, který v některých oblastech opravdu předčil má očekávání. Už jsem byla ve svém věku připravená na kompromis, ale Bůh mi dal víc, než oč jsem žádala. Znovu a znovu mě Boží jednání ujišťuje o tom, že mě nikdy nenechá na holičkách. Občas na to zapomínám a zdá se mi, že se o některé mé problémy Bůh nestará. Ne že bych pochybovala o Jeho moci, ale někdy mívám pocit, že něco je už pod úrovní Jeho zájmu. Ale živý Bůh znovu a znovu přichází a jedná nejen v těch velkých věcech, ale obdivuhodně skládá i malé detaily a opětovně se mi ukazuje jako Bůh, který říká: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu (Žid 13:5).

S manželstvím začala nová etapa mého života. Opustila jsem rodné město i církev, ve které jsem nebyla už nějaký čas spokojená a v mnoha oblastech se mi tím otevřely oči i nové možnosti. Místo nečinného sezení v poslední řadě v církvi jsem zase začala prožívat svou víru aktivněji a mít s Bohem bližší vztah. V roce 2015 se nám narodil syn a o 18 měsíců později dcera, takže prožíváme rušné období v každém směru, protože dvě malé děti rychle po sobě nejsou zrovna procházka růžovým sadem, ale ač naše nervy občas zažívají nápor, jsme zároveň vděční Bohu za všechno, co nám dal.

Jak jsem poznal Boha - Josef Chaloupka

Pro většinu lidí, kteří mě znají, je asi těžko pochopitelné, že zrovna já můžu být věřící. Vystudoval jsem vysokou školu technického směru a později jsem se stal vědecko-pedagogickým pracovníkem na Technické univerzitě v Liberci. Této pozice jsem dosáhl především díky vzdělání, životní moudrosti a finanční podpoře od mé maminky a nevlastního otce. Přesto hodně lidí často fascinuje, že vysokoškolsky vzdělaný člověk, jako jsem já, může věřit v Boha.

K přijetí Boha došlo u mě naprosto nečekaně a nepředcházelo mu žádné mimořádné trauma ani nějaký jiný silný emoční zážitek. Bylo to v roce 2009 a už bych si asi nedokázal vzpomenout, který to byl den, ale pamatuji si naprosto přesně ten okamžik, kdy jsem uvěřil v Boha. Kdykoliv se nad tím zamýšlím, tak je pro mě nepředstavitelné, že zrovna já jsem potkal Boha a uvěřil. O věřících lidech jsem si totiž většinou myslel, že musí být přinejmenším mírně psychicky vyšinutí a věří pouze proto, že by jinak nebyli schopni v našem světě žít.

Velice rád čtu knihy a přečetl jsem velké množství knih o různých záhadách, mimozemšťanech, telekinezi, parapsychologii, věštění a předpovídání budoucnosti, ale i o různých náboženských směrech a o škodlivosti víry. Mimo jiné jsem si velice povrchně přečetl i některé části Bible. Především však proto, abych našel argumenty, kterými bych mohl věřící lidi přesvědčit o tom, že žijí v bludu.

Myslel jsem si, že jsme na vrcholu evolučního řetězce. Jednou jsme se narodili a co bude po smrti, to nikdo neví. Evoluce Boha nepotřebuje. Vše vzniklo náhodou. Jednotliví tvorové se postupně vyvíjeli od jednoduchých ke složitějším a vývoj byl zajištěn přirozeným výběrem, kdy přežijí nejsilnější a nejschopnější jedinci. Jedinou otázkou, kterou jsem se zabýval bylo: Co bude po mé smrti? Nejvíce mě v té době asi ovlivnil buddhismus, kde se člověk po smrti opět převtělí do jiného právě narozeného stvoření. Pokud bych žil celý život řádně, o čemž jsem nepochyboval, tak bych se v dalším životě mohl narodit v nějaké lepší formě – byl bych bohatší, úspěšnější... Jako důkaz pro převtělování hovořila celá řada knih, které jsem přečetl a kde si lidé byli schopni vybavit své předchozí životy. Převtělování bylo mé přirozenosti nejbližší, jelikož tím pro mě byla vyřešena i otázka zla, které je všude kolem nás. Lidé, kteří v minulém životě ubližovali jiným, v tomto životě trpí. Zdálo se mi, že je to naprosto spravedlivé.

Poprvé jsem se ve svém životě setkal s Ježíšem asi v osmi letech, kdy mi moje spolužačka zapůjčila komiksové zpracování Nového zákona. Komiks jsem si se zájmem přečetl. Usoudil jsem však, že je to nějaká pohádka a bylo mi divné, že by někdo mohl něčemu takovému věřit. Svou kamarádku jsem od té doby rád škádlíval. Když jsme šli kolem nějakého kříže, tak jsem ji vyzýval, aby se pokřižovala, což většinou udělala. Tato věc mi přišla dosti podivná a zařadil jsem si věřící do škatulky zvláštní, ale neškodní blázni.

Dalším větším setkáním s „náboženstvím“ pro mě bylo, že se můj kamarád a spolužák na vysoké škole stal věřícím v katolické církvi. Můj kamarád se poté docela změnil. Dost ho zřejmě trápilo, že nedokáže bojovat se špatnostmi tohoto světa. V roce 2000 zemřel. Dozvěděl jsem se, že ho přejel vlak. Nevím jestli to byla náhoda. Ale pokud nebyla, tak jsem si říkal: Kam až může náboženství člověka dovést! Dnes si však již více uvědomuji, že za tím mohla být spíše touha po poznání Boha, kterého však v katolické církvi nenalezl.

Po svých studiích jsem se seznámil s dívkou, se kterou jsem si dobře rozuměli, každopádně mě na ní děsilo, že byla věřící, a že se před jídlem modlila, což jsem blahosklonně přecházel trapným mlčením. Měl jsem obavy, že ze mě bude chtít udělat také věřícího. Odstěhovala se však z Liberce a vztah na dálku příliš nefungoval. Měl jsem ji také za zlé, že se mnou svůj odjezd neprobrala, ale asi k tomu měla důvody, které jsem tenkrát neviděl. Nějaký čas jsem z toho měl rozporuplné myšlenky. Na jednu stranu mi chyběla, na druhou jsem však byl rád, že jsem se nemusel stát „věřícím“.

V roce 2009 rozdávali u nás před školou dva pánové Nový zákon. Nikomu se nevnucovali a nic po nikom nechtěli. Chtěl jsem si ho přečíst trochu podrobněji, tak jsem si knížku od nich vzal. Některé části Nového zákona jsem již předtím povrchně přečetl, tentokrát jsem si ho přečetl celý. Bylo pro mě zvláštní, že Bůh je zde naprosto odlišný od mých představ. Také mě zarazilo, jak jednoduché je evangelium. Párkrát jsem o tom toho léta přemýšlel a jednoho obyčejného dne se ve mně něco naprosto citelně změnilo. Ten pocit se dá velice těžko popsat, každopádně od té chvíle vím, že Bůh existuje. Také naprosto jasně vnímám boží přítomnost, jelikož Bůh je všude kolem nás a neschovává se v chrámech ani kostelech. Bůh mě také vnitřně dosti proměnil. Pokud udělám nějakou špatnou věc, tak to okamžitě poznám a nemám potřebu si to před sebou omlouvat. Prostě vím, že jsem špatnost provedl a mrzí mě to. Za sebe mohu říct, že se můj život naprosto změnil k lepšímu. Předně se pro mě naprosto jasně vyřešili otázky: Jaký je smysl našeho život a co se stane po mé smrti.

Ne vždy jsem schopen lidem vysvětlit, proč jsem věřící a co pro mě víra v Boha znamená. Především v okamžicích, kdy se lidé s předsudky staví proti víře a pletou si ji s náboženstvím, o kterém již někdy slyšeli nebo viděli čeho jsou různí pseudo-věřící schopni. Také již dnes chápu, že se člověk může stát skutečným věřícím pouze pokud slyšel nebo četl v nezkreslené podobě evangelium. Proto jsem se rozhodl spolu se svou manželkou vytvořit tento web. Velké teologické otázky jsou zde popsány pouze zkráceně. Pokud se však stanete věřícím, tak je můžete studovat v Bibli až do konce svého fyzického života.

Kontakt: Josef a Markéta Chaloupkovi - e-mail: krestane.org@gmail.com